Obesity News
Cesta do Ameriky aneb jak zhubnout 2 kg za 24 hodin

Cesta do Ameriky aneb jak zhubnout 2 kg za 24 hodin

Vážení čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o zážitky a dojmy z cesty v USA. Vydala jsem se tam na konci března společně s osmnáctiměsíční dcerou za manželem zpestřit mu zbytek jeho studijního pobytu. Vyrážely jsme ve čtyři hodiny ráno, to se dceři pochopitelně vůbec nelíbilo, takže spustila křik na celý dům. Na letiště nás odvážel můj otec. Cesta byla bez problémů.

První zdržení přišlo až v Ruzyni, protože otec zaparkoval před jiným terminálem. A jelikož parkovat zdarma můžete na letišti pouze 15 minut a každá další započatá hodina je za 100 Kč, byla na obličeji mého otce vidět přibývající nervozita z toho, že bude muset platit parkovné a tudíž přijde nejméně o basu levného piva. Nakonec jsme po kratší vycházce po Ruzyni bez problémů nalezli správné místo, kde nás odbavili a cesta mohla začít.

Zpoždění, hlad, hysterický řev dcery, ale také omalovánky

Čas odletu našeho spoje se na vývěsních tabulích neustále oddaloval. Až po hodinovém čekání bylo přistaveno malinké letadlo s vrtulkami. Rozmýšlela jsem, zda do toho podivného stroje vůbec nastoupit, neboť stísněné prostory a výšky nepatří k mým nejoblíbenějším. Mé váhání ale rozptýlila letuška, která mě pomalu vtlačila do letadla. Pak jsme se vznesli směr Mnichov. Během letu se dceři nelíbilo, že mi musí sedět na klíně, a tak se různě prohýbala, hýkala a všelijak zlobila. Nemohla jsem se jí moc divit, protože to naše malé vrtulové letadlo sebou pěkně házelo a zvuk jeho motorů také nebyl zrovna nejtišší. Ovšem společnost Air Dolomity, provozující tento prskolet, se nakonec ukázala jako největší grand z celé naší cesty – nejenže nás pohostili, ale dcera dokonce dostala na zabavení omalovánky.

Cesta do Ameriky

Jelikož jsme už v Ruzyni nabrali hodinové zpoždění do Mnichova, uletěly nám samozřejmě i všechny navazující lety. Pro tento případ tady byla, jak jsme byli instruováni už v Praze, agentura Travel Service. Vcelku milý personál nám opravdu spoje zajistil. Bohužel jsem zapomněla zdůraznit, že dcera má na transatlantický let objednanou kolébku (do ní dítě uložíte a alespoň na chvíli dá pokoj), takže jsme letěly bez ní. Od Travel Service jsme dostaly tzv. stravenky (společnosti je někdy dávají k udobření zákazníků). Mělo to však jednu chybu, a to dost podstatnou: na místě, kde se odbavují lety do USA, jsme měly být do 5 minut. No, řekla jsem si, nevadí, koupíme si něco po odbavení.

Chyba lávky, za odbavovacím prostorem už žádné obchody nebyly. Tak jsem se utěšovala, že se snad najíme v letadle cestou do Chicaga. Po hodinovém čekání jsme konečně mohly nastoupit do letadla, kde jsem zjistila, že nám chybí již výše zmíněná kolébka a že tedy s dcerou poletíme celých 9 hodin na jednom sedadle. Vážím kolem 50 kg, dcera má 9 kg, být však o takových 10 kg těžší, na jedno sedadlo bychom se rozhodně nevešly. Po 10 minutách čekání jsme se konečně vznesli a já hladová jako vlčák Kazan vyhlížela jídlo. To přišlo asi po hodině letu v podobě 30g balíčku s preclíky a nápoji. Preclíky snědla dcera, tak jsem do sebe lila aspoň kolu. Po další hodině začali roznášet teplé jídlo. Tato letecká společnost si ale bohužel myslí, že malé děti jíst nepotřebují. Dcera tak opět nedostala své jídlo a musely jsme se dělit o to moje. A k tomu jíst maso umělohmotným příborem byl pomalu nadlidský úkol. Další "pokrm" se podával až za 2 hodiny, tentokrát to byl čtvereček čokolády. Těsně před přistáním jsme pak dostaly miniaturní housku s čímsi a čokoládovou tyčinku.

Pak jsme letěli a letěli a já už nevěděla, co mám s dcerou udělat, neboť ve stísněném prostoru nemohla usnout a začala být velmi protivná. Zkusily jsme chodit uličkou k WC a zase zpět. To se ale po určité době přestalo líbit personálu, takže jsme si musely sednout. Doteď mi není jasné, jak jsme to tam vydržely.

V americkém bludišti přestávám doufat

Cesta do Ameriky

Po 9 hodinách vzájemného utrpení jsme přistáli v Chicagu. První nepříjemností bylo, že nám kočárek odbavili s kufry. Musela jsem tak dceru nést v náručí cca 1 km po letišti. Pak následoval pohovor s imigračním úředníkem, který poměrně komplikoval řev dcery (měla hlad, byla unavená a na cestě jsme byly již 18 hodin). Zhruba po 20 minutách nám konečně vyložili zavazadla a já si bláhově myslela, že nejtěžší část cesty máme za sebou. Ale chyba lávky podruhé. V Chicagu jsme měly přesedat ještě na jedno letadlo směřující do Minneapolisu. Tak jsem se hned po výstupu z odbavovacího prostoru ve snaze, abych předešla bloudění, zeptala místního úředníka, kam máme jít. Velmi ochotně mi odpověděl, avšak nejsem si jistá, že to bylo anglicky. Přirovnala bych to k situaci, kdy bych se dejme tomu učila česky a potkala Moraváka, jenž by na mě mluvil místním dialektem. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že máme jít o patro výš. Když jsme se tam vyškrábaly (dcera, kufry a kočárek), řekli nám, že jsme docela jinde a že máme jít zpět. To se u mě začínalo objevovat zoufalství, neboť do odletu zbývalo už jen 30 minut. Vrátily jsme se tedy do výchozího bodu, kde nás opět kamsi nasměrovali. Po chvíli bloudění jsem se opět začala ptát jiného zaměstnance letiště. Ten se mi snažil vysvětlit, že jsme na špatném terminálu, že mezi terminály jezdí vláček, ovšem do něj nesmíme s letištním vozíkem. Na to jsem již reagovala velmi podrážděně směsicí češtiny, angličtiny a němčiny a milému úředníkovi jsem naznačila, že mi ty věci může odnést teda sám. Nakonec naštěstí rezignoval a do vláčku nás pustil. To nám zbývalo necelých 20 minut do předpokládaného odletu. Vláček se rozjel, ale směrem z letiště. Na to jsem reagovala velmi panickým pohledem, čehož si všiml jeden domorodec, jenž mi překrásnou angličtinou vysvětlil, že je všechno v pořádku, že sněží a všechny lety mají zpoždění. Do toho všeho naše jinak společenská dcera stále hystericky řvala, až jsem se začala zaobírat tím, čím jí ucpat ústa. Po příjezdu vláčku na kýžený terminál se mi naštěstí podařilo "přilepit" na místní asistenční službu, která převáděla vozíčkáře, a tak jsem se dostala až na odbavovací místo. To už ale bylo 10 minut po oficiálním času odletu. Světe, div se, ten Američan z vláčku měl pravdu a odlet našeho letadla byl o hodinu posunutý. Teď už v klidu jsme prošly xtým odbavením, po xté jsme si sundaly boty a svlékly bundy. Dcera stále hystericky řvala, přestala jsem doufat, že by to někdy přestalo. Po odbavení jsme poměrně rychle našly místo odletu našeho letadla. Po dalším asi 20minutovém čekání jsme konečně mohly na palubu, kde jsme další hodinu vyčkávaly na povolení k odletu. Dcera mezitím usnula vyčerpáním a já byla ráda, že je aspoň chvíli klid. Pak už jsme letěly a s mnohahodinovým zpožděním jsme dosedly v Minneapolisu.

Co říci závěrem? Snad to, že jsem během 24 hodin zhubla 2 kg a zestárla tak o 10 let. Hned po příletu jsem si říkala "nikdy více". Teď už je to o něco lepší (týden po příletu), postupně nabírám síly na cestu zpět, kterou budeme absolvovat za 4 měsíce.

Přečteno:  10571×

Vyšlo:  17. 4. 2008

Diskuze: 1 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Životní styl, Ostatní články

 
© Aleš Krupička 2007–2018