Obesity News
PhDr. Šárka Slabá, Ph.D. (1971) - Na hubnutí musí být připravena zejména duše

PhDr. Šárka Slabá, Ph.D. (1971) - Na hubnutí musí být připravena zejména duše

Kromě motivace pacienta je stejně důležité načasování. Nemohu začít hubnout, když právě přestávám kouřit, řeším osobní problémy nebo jsem ve stresu. Lidé musí být připraveni.

V roce 1994 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Během studií se zúčastnila stáže na IV. interní klinice 1. lékařské fakulty UK v Praze, kde po ukončení studia začala pracovat jako psycholog. Dodnes se věnuje klinické psychologii, má zkoušku ze speciální průpravy pro výkon praxe ve zdravotnictví (z klinické psychologie) a následně zkoušku z funkční specializace v systémové psychoterapii v psychologické poradně. Po mateřské dovolené nastoupila na III. interní kliniku 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze. Zde se věnuje klientům, kteří navštěvují obezitologickou poradnu. Zabývá se i poruchami příjmu potravy (mentální anorexií a bulimií), vyučuje na 1. LF UK v Praze.

Paní doktorko, jak se psycholog dostane k léčbě obezity?

Víceméně náhodou. Studium psychologie je velmi rozmanité a široké. Já jsem se postupem času začala nejvíce zajímat o manažerskou psychologii a psychosomatiku. Jelikož pedagog, který nám přednášel manažerskou psychologii, náhle zemřel, zaměřila jsem svoji pozornost na psychosomatiku. Využila jsem možnosti stáže na IV. interní klinice VFN v Praze, která tehdy (jako jedno z mála lékařských pracovišť) využívala služby psychologa. V rámci práce na interní klinice jsem se dostala i na obezitologickou jednotku. Časem se ukázalo, že právě zde je psycholog hodně užitečný.

Můžete nám vysvětlit, jak psychika ovlivňuje hmotnost člověka? Existují psychické faktory, které mají vliv na obezitu?

Psychika člověka má pro jeho zdraví velký význam. Dnes už nikdo nepochybuje, že fyzická a duševní stránka se navzájem ovlivňují a doplňují. Podle mého názoru mají na vznik obezity hlavní vliv dvě oblasti v životě člověka. První je naše sebevědomí. Jak si věříme, jak se oceňujeme, zda o sobě pochybujeme. Důležité je také dozvědět se, jak klient řeší problémy, jestli jídlo nefunguje jako prostředek k uspokojení se, uklidnění nebo jako forma odměny. Druhou důležitou oblastí je výchova v rodině a její životní styl. Stravovací a pohybové návyky, které získáme v dětství od rodičů, nás provázejí v dospělosti. Je důležité rozpoznat kde se stala chyba a pokusit se ji napravit.

Jaká je tedy role psychologa, jak může pomoci klientovi v hubnutí?

Psycholog poradí a pomůže. Ulehčí cestu člověku, který se rozhodl zhubnout. Zde bych ráda upozornila, že pokud klient není dostatečně motivován k redukci hmotnosti, nepomůže mu nikdo, ani psycholog. Motivace musí být osobní, musí vycházet z vnitřního přesvědčení člověka. Celý proces hubnutí vyžaduje aktivní účast pacienta, jeho spolupráci. Psycholog spolu s klientem pojmenovává jeho problémy, nejčastěji partnerské, pracovní nebo s dětmi. Měl by s ním najít cestu k řešení, náhradní mechanismy, jak by se měl s problémy vyrovnat. Dále se pokouší nahradit špatné chování klienta přijatelným a prospěšným. Psycholog nemůže rozhodně poroučet a přikazovat, to by nikam nevedlo.

Máte vy sama zkušenosti s nadváhou? Musela jste někdy podstoupit redukci hmotnosti?

Jako dítě a studentka jsem se nikdy o svou váhu starat nemusela. Když jsem po škole přišla pracovat na obezitologickou jednotku, byla jsem velmi mladá a oproti pacientům velmi štíhlá. Nemohla jsem pochopit, proč je pro ně tak těžké si jídlo odřeknout a nadbytečná kila shodit. Později jsem otěhotněla, přibrala ideálních 12 kg a očekávala, že po porodu budu mít zpět svou váhu. Ale na mateřské dovolené jsem byla v jednom kole, zanedbávala se, odměňovala se jídlem. Nemohla jsem projít kolem pekárny, aniž bych si koupila sladký koláč. Najednou jsem měla 8 kg navíc, teoretické poučky nepomáhaly.

Zapsala jsem se tedy do kurzů snižování nadváhy, ale nebyla jsem schopna daný režim dodržovat. Tehdy jsem si na vlastní duši prožila bezmoc obézního, kdy jsem moc chtěla, ale nemohla jsem pro to nic udělat. Chyběla mi potřebná motivace a vůle. Naštěstí mi došlo, že musím změnit svůj cíl, tedy nesnažit se zoufale hubnout a přitom vlastně přibírat a každodenně propadat beznaději, že nikdy nezhubnu, ale soustředit všechny své síly na to, abych nepřibírala. Ukázalo se, že je to správná cesta, do roka jsem se zklidnila a zhubla.

Takže Vaše osobní zkušenost Vám pomohla i v profesi. Změnila jste přístup ke klientům a náplň terapie?

Určitě mám větší míru empatie, dokážu klienty lépe pochopit, vcítit se do jejich problémů. Co se týká terapie, uvědomila jsem si, že kromě motivace pacienta, o které jsem již hovořila, je stejně důležité načasování. Nemohu začít hubnout, když právě přestávám kouřit, řeším osobní problémy nebo jsem ve stresu. Lidé musí být připraveni. Proto je lepší spolu s pacientem přetransponovat(změnit) cíl, udělat jej reálným, vyřešit aktuální, zásadní problémy a do hubnutí se pustit později.

Máte dvě děti. Přemýšlíte nyní o své životosprávě, snažíte se vést děti ke zdravému životnímu stylu?

Určitě přemýšlím o tom, co jíme a jak se hýbeme. Co se týká jídelníčku, snažíme se jíst pestrou a vyváženou stravu. Moje děti naštěstí nemají genetické zatížení obezitou, přesto je ale pro mě velmi důležité, aby měly dostatek pohybu. Mají své pravidelné aktivity, ve volném čase celá rodina aktivně sportujeme, v zimě lyžujeme, v létě jezdíme na kole. Hlídám jim sladkosti, vím, že mají rezervy v konzumaci zeleniny. Nemá cenu jim cokoli zakazovat nebo přikazovat, snažím se pouze je nasměrovat správnou cestou. Věřím, že co do nich vložím v raném dětství, přetrvá jim do dospělosti.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho pracovních i soukromých úspěchů.

Přečteno:  7598×

Vyšlo:  9. 6. 2007

Poslat článek: e-mailem

Článek je v kategoriích: Obezita, Hubnutí

 
© Aleš Krupička 2007–2018