Obesity News
Redukce hmotnosti nemusí být vždy to nejdůležitější

Redukce hmotnosti nemusí být vždy to nejdůležitější

MUDr. Marta Šimůnková

„Letos už konečně s těmi kilogramy navíc zatočím!“ slibuje (si) nejeden člověk, který o svátcích na přelomu roku posunul ručičku váhy o pár dílků výše, či dokonce bojuje s obezitou dlouhou řadu let. Jakou radu jim dát? „Především vytrvat!“ říká profesor MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA, přednosta 3. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, odborník, který se léčbě obezity, diabetu a metabolických poruch věnuje celý profesní život.

Pane profesore, co byste kromě vytrvalosti poradil těm, kteří se odhodlali k redukci přebytečných kilogramů?

Vytrvalost je jedním ze základních předpokladů úspěšné léčby obezity. Nestačí na sobě pracovat první tři měsíce po Novém roce. Velmi důležité je se zamyslet i nad tím, zda přímí příbuzní neměli cukrovku a v případě, že se v rodině diabetes 2. typu vyskytl, pak je nutné udělat maximum pro prevenci tohoto onemocnění. Diabetes představuje veliké riziko komplikací, především srdečně‑cévních chorob. U pacientů s cukrovkou je toto riziko dokonce čtyřikrát vyšší než u obézních.

Co lze učinit, aby se riziko diabetu snížilo?

Nejvýznamnějším v prevenci diabetu je pohyb, optimální je cvičit denně, minimálně však třikrát až čtyřikrát týdně zhruba třicet minut. Fyzická aktivita je důležitější než samotné hubnutí, mění totiž metabolismus svalů, a to se projeví snížením tzv. inzulinové rezistence. To je takový stav, kdy tkáně nereagují správně na inzulin a nezpracovávají glukózu z krve. Zpočátku se inzulinová rezistence dorovnává zvýšenou produkcí inzulinu, ale když se vyčerpají β‑buňky ve slinivce, pak postupně přestávají inzulin vyrábět a dojde k cukrovce. Pohyb však působí tím, že zvyšuje „citlivost“ svalů k inzulinu a zlepšuje metabolismus. Kdo cvičí, má o 50 % nižší riziko cukrovky, i když nezhubne.

Zajímavé je, že pohybem se svalstvo nezbavuje tuku. U sportovců má však tuk ve svalech jiné vlastnosti než tuk obézních: tuk sportovců je metabolicky využitelný, funguje jako zásoba energie.

Jaký je tedy vztah obezity a diabetu?

Obezita je rizikový faktor diabetu, ale vzájemný vztah těchto dvou chorob je ještě složitější. Lidé, kteří mají genetickou dispozici k diabetu, tloustnou. Typický diabetik se velmi často narodí s nižší porodní hmotností, zhruba kolem 2 000 g a méně. V takovém případě hovoříme o syndromu malého dítěte (small baby syndrom). Takový jedinec je celý život daleko více ohrožen hypertenzí, diabetem a dalšími složkami metabolického syndromu. V pubertě či mladé dospělosti totiž dochází ke zlomu a ze štíhlého dítěte roste obézní dospělý. Na druhou stranu, když takový člověk neztloustne nebo dokáže redukovat hmotnost, tak se riziko diabetu podstatně sníží. Kdybychom dokázali zajistit, aby obézní neonemocněli cukrovkou, prospěli bychom jejich zdravotnímu stavu více, než když jim pomůžeme zhubnout. Existují dietologické postupy, víme, po kterých potravinách cukrovka vzniká. Dokonce se ví, které léky riziko diabetu zvyšují a naopak.

Kterým potravinám by se měl pacient vyhnout, aby neonemocněl cukrovkou?

Paradoxně to nejsou sladkosti s výjimkou velkého množství cukru, jaké dokážou vypít dospívající v limonádách kolového typu. Sladkosti, které lze běžně zkonzumovat, cukrovku nevyvolají. Diabetes je z živočišných tuků, které se z převážné většiny skrývají v druhotně upraveném mase – v uzeninách, paštikách, v jídle z fast‑foodů.

Do jaké míry je obezita dědičná?

Pohled na genetické faktory obezity se neustále mění. Je znám tzv. FTO gen, který však je při vývoji obezity minimálně významný. Podle starších studií u jednovaječných adoptovaných dvojčat se prokázal zhruba třicetiprocentní až padesátiprocentní podíl genetických faktorů na vzniku obezity. Zajímavá je i teorie „šetřícího genu“, který je podle předpokladů zodpovědný za adaptaci organismu na hladovění. V historii pomohl lidstvu přežít. Neexistuje však adaptační mechanismus, který by pomohl lidem zvládnout přejídání. S ním nemá celá živočišná říše historické zkušenosti. Nelze však zpochybnit ani stravovací návyky, které si člověk přináší ze své rodiny, které s geny nemají nic společného. Do jaké míry se genetika podílí na obezitě, to by ozřejmil průkaz konkrétního genu, který je za obezitu zodpovědný. Zatím však takový gen neznáme. Proto v současnosti považujeme za velmi významný faktor prostředí, které člověka nemotivuje ke zdravému životnímu stylu, ale svádí ke konzumaci vysokoenergetických jídel, jejichž příjem není vyvážen výdejem. Nedostatek pohybu je dalším faktorem našeho toxického prostředí.

Co považujete za nejdůležitější v současné obezitologii?

Hlavním trendem je, aby se na obezitu přestalo pohlížet jako na kosmetický problém, se kterým může poradit jakákoli laická poradna. Obezitu a její rizika neodstraní žádná módní dieta, ani potravní doplněk. Nejdůležitější, ale velmi obtížná změna, která nás čeká, je doslova vyrvat léčbu obezity z nevědeckých přístupů a docílit toho, aby se obezita léčila jako jakákoli jiná nemoc medicínskými postupy. Redukce hmotnosti není v tomto případě absolutní prioritou, ale nejdůležitější je snížit individuální rizikové faktory s cílem předejít komplikacím obezity. To vyžaduje komplexní a individuální lékařskou péči.

Co mohou očekávat pacienti v léčbě obezity v nejbližší době?

Současné medicíně chybí širší spektrum léků, které by pomohly v redukci hmotnosti. V blízké budoucnosti však očekáváme příchod nových typů léků, z nichž některé jsou již známy například z diabetologie. Předpokládám, že nové léky budou působit „přes mozek“ tím, že ovlivní přístup pacienta k jídlu, pomohou změnit jeho stravovací návyky a současně podpoří i metabolismus, tedy laicky řečeno „urychlí spalování“ živin v tkáních.

K úspěšným postupům současnosti patří rychle se vyvíjející bariatrická chirurgie, která nejen obezitu léčí, ale mnohdy přispívá ke zlepšení až vyléčení cukrovky. Zkušenosti z bariatrie pomáhají objasnit funkci trávicího ústrojí při rozvoji obezity a současně v její léčbě, a navíc poskytují inspiraci farmaceutickým společnostem k vývoji nových skupin léčiv. Jejich zavedení do praxe je však záležitostí příštích deseti, patnácti let.

Jak se udržujete v kondici vy osobně?

Snažím se denně běhat alespoň třicet minut, což se mi daří tak po dobu poloviny kalendářního roku. Záleží na tom, kolik mám času, i na počasí, ale minimálně třikrát týdně uběhnu dva až pět kilometrů. Jen když napadne sníh, dávám přednost běhacímu pásu nebo rotopedu. V mládí jsem hrál tenis, za žáky dokonce i závodně. V osmnácti jsem se začal účastnit běchovického a kunratického běhu a vytrval jsem až do současnosti. Přiznám se, že někdy neodolám pečenému vepřovému kolenu, ale snažím se tento přísun energie pohybem kompenzovat.

Přečteno:  5725×

Vyšlo:  25. 1. 2013

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Obezita, Hubnutí

 
© Aleš Krupička 2007–2018