Obesity News
Bez motivace nemůže nastat žádná změna

Bez motivace nemůže nastat žádná změna

Redakce

říká v našem rozhovoru o možnostech současné psychlogické terapie obezity klinická psycholožka PhDr. Šárka Slabá, Ph.D.

Jaký je vztah mezi obezitou a psychikou?

Obecně platí, že vztah lidského zdraví a psychiky je těsně provázán, jedno ovlivňuje vždy druhé a samozřejmě nejlepší je, když jsou obě tyto složky v rovnováze.

Jaké terapeutické přístupy se v léčbě obezity v současnosti nejčastěji používají?

V současné době se v psychické terapeutické praxi vychází především ze dvou metod, a to kognitivně-behaviorální, která se zaměřuje na současné chování pacienta, tj. co a jak prožívá, dělá a jak je motivován v přítomnosti, a existenciální, která se nejprve zaměřuje na osobnostní změnu pacienta a v důsledku toho na odstranění příčin obezity.

K jaké metodě se přikláníte vy?

Já ve své praxi využívám metodu kognitivně-behaviorální. Zaměřuji se tedy na to, jak je pacient pro hubnutí motivován a jakých režimových chyb se dopouští „teď a tady“. Společně pak pracujeme na posílení motivace a na odstranění všech příčin, které mu brání v úspěšném dokončení obezitologické terapie.

Mohla byste našim čtenářům tuto metodu více přiblížit? Co u vás pacienta čeká?

Každého pacienta se nejprve ptám, proč hubne a proč právě teď. Lidé, kteří ke mně docházejí, většinou hubnou již po několikáté, a mě proto zajímá, zda je jejich důvod, resp. motivace k hubnutí stále stejná nebo zda se nějak mění, a jaká je jejich současná motivace. Motivace je zde ústřední pojem, jelikož je to právě ona, která napomáhá člověku k realizaci jakékoliv změny.

Setkáváte se také s pacienty, kteří žádnou motivaci nemají nebo ji zkrátka neumí popsat?

Ano, i takové případy znám. Výchozí situace je pak o něco složitější. Mým úkolem je spolu s pacientem, v jeho životě najít něco, kvůli čemu bude chtít změnu uskutečnit. A když se to podaří, můžeme se – stejně jako u ostatních pacientů – zaměřit na režimová obezitologická opatření. Ovšem z trochu jiného úhlu pohledu, než který zaujímá obezitolog. Mě zajímá spíše to, s kým, kde a za jakých okolností pacienti jedí, zda existuje nějaký spouštěč, který je vede ke konzumaci jídla apod. Jako spouštěč může fungovat např. nějaká konkrétní osoba či nejrůznější psychické stavy, např. deprese, úzkosti, ale i euforie atd. Právě na eliminování těchto jevů se u pacientů zaměřujeme co nejvíce, např. špatné návyky nahrazujeme dobrými.

Co lze označit za nejčastější příčinu váhového vzrůstu?

Je to především nedostatek pohybu a nepravidelný stravovací režim, zejména pak navození pocitu pohody večerním jídlem.

Objevuje se ve vaší praxi častěji např. nějaký druh zaměstnání, jehož vlivem lidé daleko více příbírají na váze?

Žádné konkrétní povolání nelze označit za přímou příčinu rozvoje nadváhy či obezity. Nicméně existují jisté okolnosti, jejichž působením jsou lidé nárůstu hmotnosti více vystaveni. Jsou to samozřejmě sedavá zaměstnání, a to zejména ta, v nichž jsou lidé nepravidelně vystavováni náhlým stresovým situacím.

Co rozhoduje o tom, že se lidé dělí na ty, kteří problémy řeší konzumací jídla, a na ty, kteří ne?

Takové rozdělení lidí současná věda nezná. Nikdo vám nemůže zaručit, že, pokud jste v první polovině svého života své problémy „neřešil“ jídlem, v té druhé nezačnete.

Jací pacienti k vám docházejí?

Nejčastěji ke mně docházejí pacienti, kteří z nejrůznějších důvodů nezvládají předepsanou obezitologickou terapii, z nichž zhruba 80 % tvoří pacienti s obezitou a diabetici a zbývající část lidé s poruchami příjmu potravy.

A jsou to více ženy nebo muži?

Více mých pacientů jsou ženy, nicméně mužů stále přibývá. A co je potěšující, že za poslední roky se změnil jejich přístup od vyloženě pasivního „Co se mnou budete dělat? až po současný „Co pro sebe můžu udělat?“. Zejména u obezity totiž bez spolupráce pacienta nezmůže žádný odborník nic.

Jak náročné je pro ženu, která chce zhubnout, prosadit v domácnosti změny ve stravování, které spočívají zejména v omezeném množství a změně skladby potravin? Vycházím z toho, že manžel i děti budou asi jen velmi neradi přicházet o standard, na který jsou zvyklí.

Přesně takhle uvažují ženy, které ke mně docházejí. Říkají, že změnit jídelníček bude, s ohledem na manžela či děti, skoro nemožné. Téměř vždy se ale ukáže, že manžel i děti si změn v jídelníčku či v „obsazení“ lednice zas až tolik nevšímají, že je jim v podstatě jedno, co dostanou k jídlu. Říkáme tomu tady „velké zjištění“. Daleko více se tím, co je v lednici a co bude k jídlu, zaobírají ženy, přičemž ku prospěchu věci je dobré toto uvažování opustit.

Děkuji vám za rozhovor.

Přečteno:  8322×

Vyšlo:  19. 5. 2010

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Obezita, Hubnutí

 
© Aleš Krupička 2007–2018