Obesity News
Historie cukrovky

Historie cukrovky

MUDr. Jitka Housová, Ph.D.

Ačkoliv je cukrovka dávána do spojitosti s civilizačními chorobami, není onemocněním posledních let. První zmínka o cukrovce pochází z období 1500 let př. n. l. a byla objevena v egyptských papyrusových svitcích lékaře Hesy-Raa z období 3. dynastie. Jako průvodní jev bylo zmiňováno zejména časté močení.

Cukrovka byla léčena různými způsoby, jelikož v té době nebyla známa základní příčina nemoci. Nutno říci, že asi ne moc efektivními – léčila se například směsí ze sladkého piva, pšeničného zrní, zeleného cypřiše a naklíčených kukuřičných zrn.

Řecko dalo cukrovce název

Z ostatních starověkých států můžeme najít zmínky o cukrovce ve starém Řecku, kde ji poprvé popsal lékař Aretaios z Cappadochie. V jeho spisech je zmiňována sice jako vzácná, ale o to strašlivější nemoc, kterou doprovází neuhasitelná žízeň: "Nemocný byl cítit nepříjemně sladkou vůní, za kterou se táhla hejna vos. Tělo nemocného bylo vychrtlé, nemocný byl stále unaven a nakonec umíral." Jako lék byla nemocnému ordinována dieta – dávalo se mu málo jíst, jen tolik, aby nezemřel hlady. Z řečtiny také pochází původní název pro diabetes "diabainó", což znamená protékat něčím (voda u nemocných protéká tělem jako sifonem). Další pojmenování cukrovky můžeme najít ve spisech Claudia Galenose z Pergama, osobního lékaře Marca Aurelia, který ji nazval slovem "dopsakos" (žíznivý). Nicméně onemocnění chybně popsal jako vycházející z ledvin.

Číňané objevují jednu z příčin nemoci

Kromě Evropy nacházíme zmínky o cukrovce i ve starověké Číně. Tam byla roku 570 n. l. popsána v kánonu Huangdi Nei Ching (Vnitřní kánon Žlutého císaře) tímto způsobem: "V popředí nemoci Haiso-K´O je neuvěřitelná žízeň, velké množství moče medové barvy, nemocný je vyhublý na kost a pokryt vředy." Číňané také jako první upozorňují na to, že jednou z možných příčin je obezita.

V Indii se snad jako první tomuto tématu věnoval lékař Sushruta v 6. století př. n. l. Další, kdo se diabetu věnoval, byl nejslavnější arabský lékař a učenec Avicenna, autor "Kánonu lékařství". Ten ve svém spise u cukrovky dokonce popisuje i nejrůznější komplikace – jako např. diabetickou sněť (gangréna) nebo impotenci.

Medový přívlastek aneb mellitus

Evropa byla ve středověku a na počátku novověku za ostatními státy trochu pozadu. Souviselo to s tím, že církev zakazovala zkoumání lidské krve. Průlom udělal až švýcarský vědec Paracelsus. Ten za příčinu cukrovky považoval změnu skladby krve. Jako první tedy začal považovat cukrovku za celkové onemocnění. Thomas Willis zase jako první Evropan poukázal v roce 1674 na sladkou chuť diabetické moči a jako první přidal ke slovu diabetes přívlastek mellitus (sladký, medový). Až v roce 1776 však Matthew Dobson extrahoval z moči diabetiků cukr. V roce 1841 K. E. Trommer pak laboratorní vyšetření cukru v moči zopakoval. Roku 1869 německý internista Adolf Kussmaul popsal tzv. diabetické kóma a hluboké zpomalené dýchání, které tento stav doprovází.

Inzulin – mezník v léčbě diabetu

Po Kussmaulovi následovalo nesčetné množství jmen významných vědců a mediků, kteří se touto problematikou zabývali, např. Conrad Brunner, Rudolf Virchow. Nesmíme však zapomenout na Paula Langerhanse, který jako první v roce 1869 popsal na slinivce břišní tzv. ostrůvky – dnes známé jako Langerhansovy. Oskar Minkowski a Joseph von Mering roku 1889 ve Štrasburku pokusně odstraňují psům slinivku, aby zkoumali vliv absence slinivky na trávení. V roce 1909 Georg Ludwig Zulzer injekcí aplikoval výtažek hovězího pankreatu pacientovi s diabetem. Přípravek, který nazval "acomatol", sice vyvolával nejrůznější vedlejší účinky, ale působil dobře na příznaky cukrovky. Přestože ve svých pokusech stále pokračoval, k čistému inzulinu se nedobral. To se povedlo až Fredericku Grantu Bantingovi, Charlesovi Herbertu Bestovi a Johnu Richardovi MacLeodovi. Jejich objev znamenal obrovský krok v léčbě diabetu. Banting a MacLeod za tento objev získali v roce 1923 Nobelovu cenu, na Besta komise "jako by zapomněla". Banting se však kavalírsky s Bestem o tuto cenu rozdělil.

Diabetes v minulosti

Pacienti s prvním typem a s některými typy MODY diabetu bohužel velmi záhy po manifestaci choroby umírali. Diabetes mellitus druhého typu neměl tak dramatický průběh jako první typ, nicméně své "nositele" též velmi omezoval a nakonec vedl také ke smrti. Pacienti s druhým typem měli velkou žízeň a velmi často museli chodit močit (zvýší-li se hladina glykemie nad určitou mez, je cukr vylučován močí). Pokud nezačali držet dietu (léky v té době nebyly), začaly se objevovat komplikace diabetu.

Ty byly v něčem jiné a přece stejné jako dnes. Jiné byly například v tom, že se tehdejší pacienti nedožili dialýzy. Slepota ještě nebyla dávána do souvislosti s cukrovkou. To samé platí o onemocnění dolních končetin, které vedlo buď k amputaci končetiny, nebo ke smrti. Nutno podotknout, že všechny tyto úkony byly ve starověku a středověku prováděny při vědomí pacienta (lékaři tehdy neznali anestezii).

Největší riziko představovala infekce

V minulosti umírali pacienti s cukrovkou nejčastěji na infekční komplikace spojené s touto nemocí – byly to nejčastěji zápaly plic, záněty ledvin, gangrény nohou aj. Pozdní komplikace cukrovky, jako např. infarkty a mrtvice, tedy neměly čas vzniknout. Není také pochyb o tom, že i v minulosti se vykytoval tzv. gestační diabetes – v důsledku špatně kompenzovaného diabetu měla těhotná žena tak velký plod, že jej nebyla schopna porodit a při porodu zemřela, resp. plod porodila, ale došlo k rozsáhlým porodním poraněním a umírala na vykrvácení či infekční komplikace.

Přečteno:  12895×

Vyšlo:  15. 11. 2007

Poslat článek: e-mailem

Článek je v kategoriích: Přidružená onemocnění, Diabetes

 
© Aleš Krupička 2007–2018