Obesity News
Konference Čas pro zdraví
Deník pološílené cvičenky aneb Roudnice den za dnem... 5. část

Deník pološílené cvičenky aneb Roudnice den za dnem... 5. část

Čtvrtá část byla věnována hned dvěma dnům, a to neděli a pondělí. Nedělní večer probíhal formou soutěže v nordic walkingu. Všichni se dost natrápili, ale vítěze se nedočkali – nebyl totiž vyhlášen. Pondělí „otevřel“ atypický raníček – hmatová dráha aneb působení různých povrchů se zavázanýma očima. Dopoledne cesta do Litoměřic za dalším spalováním kalorií. Nejprve aqua aerobik, poté 180 schodů v místních kasematech. Večer Pilates – cvičení náročné na výdrž, ale velmi užitečné při tvarování požadovaných partií těla. A jako vždy krátké posezení...

Úterý

Ani před výletem nám cvičitelky raníčka neprominuly. Na starost si jej vzala Andrea a zvolila jógu. Cviky byly podobné jako při pondělním Pilates. Jen výtah v pánevním dně chyběl, dopravní terminologie však nikoli. Alespoň jsme "parkovaly" ruce podél těla a podobně.

Snídaně standardní a pak jsme opět duchem na pionýrském táboře – rozdávají se balíčky s jídlem na cestu. Dokonce v podobných papírových béžových sáčcích, jaké si pamatuji z dětství. Čímž nemyslím, že by je v pizzerii skladovali tak dlouho, ale že se snaží být ekologičtí. Alespoň doufám. Na rozdíl od tlustých koleček turistického salámu byly v sáčcích balíčky šunky.

Hurá na dominantu Litoměřic

Část děvčat opět odjela na kole. My ostatní jsme se přesouvaly vlakem, dokonce s přestupem. To jsme ještě byly plny optimismu, neb jsme netušily, co nás všechno čeká. Radobýl je hora vysoká pouhopouhých 399 metrů a je dominantou Litoměřic (na internetu jsem si našla, že Radobýlu se také říká Rodebeule, ale nikde jinde jsem to neslyšela, ani neviděla). Jít na něj od nádraží po žluté značce městečkem, pak mezi paneláky, garážemi a nakonec strání mezi trnkami a šípkovými keři nebyl nejlepší nápad. Cesta totiž vedla z 95 % na přímém slunci, které se opravdu činilo. Pot z nás crčel navzdory všem tričkům z funkčních textilií. Začínalo se nedostávat vody, mizela jablka, která jsme měly v balíčku, i ostatní soukromé zásoby.

Pod Radobýlem rozbíjíme základní tábor

Když jsme se konečně ocitly pod kopcem u cedule, rozbily jsme tábor a pojedly něco z již ztenčených balíčků. Čekal nás ještě závěrečný výstup, ale to byla jen kamenitá spirála nahoru, naštěstí stíněná stromy. Výhled ovšem stál za to, jednak dolů na město a jednak do kraje – Milešovka se zdála být tak blízko. Hodně se fotilo, i hromadné foto, které budu jako obvykle kazit, ale co se dá dělat. Z kopce, jehož dominantou je mohutný železný kříž (viditelný z opravdu velké dálky), nás vyhnali mravenci. Ne snad že bychom si sedly do mraveniště, ale takoví dost velcí mravenci se opravdu z ničehož nic začali rojit v hustých hejnech a my zbaběle, nebo možná spíš uvědoměle, ustoupily do nížin.

Kromě pohybu i něco vzdělání

S kopcem je spjato jméno jednoho z velikánů české poezie Karla Hynka Máchy. Právě návštěva Radobýlu 27. října 1836 se mu stala osudnou. Psal zde údajně jednu z básní, patrně poslední svého života, když v blízkosti Litoměřic vypuknul požár. Mácha neváhal a utíkal pomoci oheň hasit. Přivodil si ovšem nachlazení, zřejmě následkem dlouhého běhu, vysilující práce a uřícení (jak se praví v životopisu). To bylo přinejmenším jednou z příčin nemoci, které o pár dní později (6. listopadu) podlehl. Podle dalších záznamů byla zase zemřel na choleru. Se jménem hory Radobýl je také často spojována tajná podzemní nacistická továrna Richard. Ta se ale nacházela o něco dále, ve svahu mezi Radobýlem a horou Bídnicí. Tolik historie, pověsti a... internet.

Čedičové varhany nás okouzlily

Pod kopcem jsme dumaly, co dál. Původně jsme měly v plánu ještě nějaké koupání, ale Marie zmínila čedičové varhany poblíž města Kamenický Šenov, které prý rozhodně stojí za to. Stály. Nádherná pláň, nad ní lámaný čedič a Kamenický Šenov vedle nás. Tam jsme trošku bloudily, ale pak jsme o patro níž spatřily ještě jedny varhany. A ty byly opravdu dokonalé. Ona Marie je taková zvláštní, jako by se nás trochu stranila, i večer si sedí tak nějak sama pro sebe. Na druhou stranu je hrozně zvídavá, pořád kouká kolem sebe a nebýt jí, varhany bychom neviděly.

Ve správný čas na správném místě

Při jednom sešupu takovým jakoby splazem se projevila Evina fobie kombinovaná s bolestí kolena a strach z cesty dolů. Opravdu se to trochu sypalo, ani hole nepomáhaly. Naštěstí se Renata projevila jako pravý vůdce a dovedla Evu za ruku do bezpečí. Stejně tak bylo v přibývajícím horku a s narůstající únavou nutné postarat se o Jindřišku, která toho měla takříkajíc plné kecky. Zasáhla spása v podobě Martina v autě, který na výlet nešel, ale naštěstí byl ve správnou dobu na správném místě a opravdu unavenou Jindřišku naložil a odvezl do Roudnice.

I my ostatní jsme si rozmluvily hledání koupání a vyrazily na vlak směr domů. I cyklistky se rozhodly vyzvednout si kola a jet zpět. Tak jsme si jen koupily vodu, rajčata, nektarinky, pár mlsounek, nějakého nanuka – a hurá do Roudnice. A na kafíčko pod slunečníky. Dělají tu skvělé latté, ozdobené čokoládovo-skořicovou polevou. Mňam.

Večer konečně dorazil doktor

Po sice klidném, ale zaslouženém odpočinku jsme se navečeřeli, tentokrát bylo rizoto se zeleninou a kuřecími prsíčky a zelný salát, takže mé zeleninymilovné choutky byly dostatečně uspokojeny. Po večeři se konečně dostalo na hovory – nikoli H jako Horníček, ale M jako Matoulek. Pan doktor nám nejprve pověděl obecně o hubnutí a o metodách léčení, neb obezita je nemoc, ať se to někomu líbí nebo ne (že často zaviněná, to je na jinou diskuzi).

A pak, jako na tiskové konferenci, zaznělo: "Dámy a pane, prostor pro vaše dotazy." A bylo jich dost. Slovo si brala hlavně Jindřiška se svými problémy. Trošku nás rozesmála – za dost dlouhou dobu totiž nic nezhubla, ale do konce roku má v plánu deset kilo. Nakonec jí pan doktor slíbil, že ji k 18. září přijme na klinice, a byl klid. Došlo i na účinky a mechanismy tablet na hubnutí.

A mně se od pana doktora dostalo sladkého slibu, že pokud se mi zastaví snižování váhy (správně hmotnosti, ale znáte to, stará škola), předepíše nějaké medikamenty i mně (jen pro vaši orientaci, i teď – v září – co chodím do Salmovské, "stojím" na váze, ale o tablety jsem si zatím neřekla). Pak nám naše zlaté holky trenérské promítly film a byl čas jít na kutě. Některé jsme ještě stihly decko, už přivezli a vychladili růžové, lambruco je neustále. Martin je skvělý, snáší všechny naše ženské řeči. K dokonalosti mu chybí jediné – aby také začal menstruovat :-).

Přečteno:  6772×

Vyšlo:  29. 11. 2007

Poslat článek: e-mailem

Článek je v kategoriích: Životní styl, Vaše příběhy

 
© Aleš Krupička 2007–2018